Vítejte v mém světě. V jiném světě. Ve světě vnímání, poznání, pozorování, bolesti, radosti, smutku, v životě plném zázraků (sotva na to pomyslím, už tady nejsem sama). Jak úžasné a fascinující. 

Proč tady s vámi sdílím svůj příběh? Zajímavá otázka, kterou mi kladl můj dobrý přítel. Myslím si, že vnímám mnohem více duchovních zážitků a prožitků, než většina z nás. Mně samotné to přijde neuvěřitelné a výjimečné. Proč si vybrali zrovna mě? Proč zrovna já mám toto jiné, rozšířené vnímání? I mně samotné to přijde fascinující, obohacující, nepochopitelné a kouzelné. A taky zatraceně strašidelné!! Je pro mě opravdu velmi těžké odpovědět na tuto otázku. Dlouho jsem si nad tím lámala hlavu. Ale když s někým z vás o těchto věcech mluvím, jste fascinovaní stejně, jako jsem byla v daných momentech já. Koho to zajímá, chci vám to zprostředkovat a bude mi potěšením to s vámi sdílet. Vlastně to beru jako svoji povinnost - říct vám o tom, že svět tady rozhodně nekončí.

Podotýkám, že to vše nebude vůbec jen o mně, ale zejména o nich - o duchovních Bytostech. Já o nich vím, uvědomuji si je, vnímám je a předávám vám to s laskavostí dál.

Dovolte mi, podělit se s vámi - a protože jste si to již sami vybrali - o zázraky tohoto i jiných, známých a přesto nepoznaných světů, které mě tak překvapují a neustále více a více fascinují. A vím, že v tom nejsem rozhodně sama. Odteď jste v tom se mnou také... Proto, srdečně vítejte, pohodlně se usaďte, uvařte si teplý čaj nebo lahodnou voňavou kávu, nalijte si skleničku čehokoli dobrého - možná to budete potřebovat. A odteď budu já součástí vaší a vy mojí. A věřte, nebudeme přitom sami. A už to tu žije. Tím myslím, že o sobě dávají vědět vždy nějakým lupnutím, ranou, ťuknutím, že tady jsou se mnou. Ale nebudu předbíhat a pokusím se začít pěkně zlehounka a pomalinku, i když, no posuďte sami.

Vůbec první vzpomínky na své "Já" mám na dobu, kdy jsem byla ještě v postýlce a maminka mě dala ve dne spát. Vzpomínám si, že jsem se sotva držela na nohách, byla jsem na mamku strašně moc nazlobená a spát jsem se rozhodně nechystala. Mamka byla v kuchyni, mě nechala v obýváku - (no, obývák, spíše malá úzká nudlička ve starém výminku na zahradě, který sloužil jako jídelna, obývák i ložnice pro nás všechny 3 i s taťkou). Tak tam se vlezla ke zdi za dveře i malá postýlka, kde jsem tedy měla spát já. Držela jsem se šprušlí neboli příček a spát jsem opravdu nechtěla. Lomcovala jsem s celou postýlkou a o spánku ani potuchy. To se mamce samozřejmě nelíbilo, tak udělala rambajs. To jí ale beztak nebylo nic platné, protože já jsem se pěkně naštvala - to abyste věděli, jaké jsem byla "potvořisko" už jako malá. Mé Já chytlo naprostý vzdor a abych teda ukázala mamce, jak moc jsem naštvaná a jak moc zuřím, začala jsem si na ukazováček pravé ruky omotávat svoje vlasy a škubat si je z hlavy. No vážně! A vlasy letěly ven z postýlky, přímo na zem. Lemovaly celý její okraj. To jsem si poprvé uvědomovala své Já. Myslím, že mi nebyl zdaleka ani rok.

Druhý okamžik, na který si vzpomínám byl, když mi byl jeden rok. To mám dokonce ještě někde fotku. Dostala jsem totiž tenkrát moji nejkrásnější hračku na světě - velkou plyšovou bílou kočku s dlouhým ocasem. Bůh ví, kde je jí teď ovšem konec.

Pak si pamatuji vzpomínky na dědečka - moji největší lásku, který mě poctivě od 2 let vodil do jesliček, pak i do školky z toho důvodu, že mamka musela jít do práce, když mi bylo půl roku. Jinak by přišla o práci. Tenkrát to tak prostě bylo. Do mých dvou let se mnou byla doma obětavá babička, která zůstala z práce doma. To si teda nepamatuji. Ani to, že jsem jí prý málem uhořela, když mě omylem položila´ v peřince na úplně rozpálené kamna, ani to, že jsem se v jeslích opařila vařící horkou polévkou a opálila si celé břicho, až mi naskočil obrovský puchýř na celém břichu. No zaplať Pánbůh teda...

Že nejsem kočka, to vím, ta má prý 9 životů. Ale dalším prý z nejhorších okamžiků, co říkala máma - tedy pro ni, ptž. si to téměř nepamatuji, byl okamžik, když jsme jeli v mých čtyřech letech do Bulharska na dovolenou a zastavili někde u dálnice. No a protože byla malá Magdalenka zvědavá a pravděpodobně chtěla poznávat svět a v Bulharsku ještě nikdy (asi) - v tomto životě nebyla, tak si vyběhla do dálnice mezi auta. Na poslední chvilku mě prý nějaký pán strhl z pod kol auta. Mamka tam málem prý umřela se mnou. Strachy.

Taky si pamatuju, jak jsem chodila jako malá oblečená v modrých teplákách s náprsenkou. Byly teplé a velmi pohodlné a myslím, že mi dávali i šátek kolem hlavy, abych se nenachladila. A to proto - jak mi mamka říkala, že když na mě byla nedobrá ona, sbalila jsem se, utíkala přes dvorek do druhého domku za babičkou a dědečkem a zase naopak. To vám byla teda skvělá výhoda. Mezi tím jsem se na dvoře potulila se svou psí kámoškou Blankou, což byl nádherný černý pes, tedy fenka, německého ovčáka. Ostrá byla jako břitva. Tedy na všechny, co k nám chtěli jít dovnitř. My dvě jsme se tedy milovaly.

Co si mé Já ale zatraceně dobře pamatuje, byl můj obrovský životní milník v mých čtyřech letech, kdy dostal tatínek práci ve Zlíně a my jsme se přestěhovali z Vizovic do Zlína. Šok, trauma, hrůza, děs... Konec. Konec jistoty v dětské dušičce. Trauma takové, že jsem půl roku večer co večer samou hrůzou zvracela. Den co den, každý den, večer co večer. Mé dětské Já se s touto situací vůbec nedokázalo vyrovnat. Ale vůbec. A přesně tehdy to tenkrát všechno začalo...

Toto byl můj velký životní milník, restart, první mé velké uvědomění, že já nejsem Já, že Já jsem... hned vám to vysvětlím. Byla jsem z té situace tak zoufalá a nešťastná, že jsem několikrát, opakovaně, po večerech opouštěla své tělo, zmateně lítala v ložnici u stropu, ptž. dál to nešlo, i když jsem moc chtěla.  

Tam jsem spávala se svými rodiči, protože jsem zatím neměla svůj pokojíček. Ano, úplně zoufalá a nešťastná lítala moje dušička - a to je ten AHA moment, že Já jsem to, co lítá v ložnici u stropu, zoufale křičí, nikoliv hlasem, ale svými pocity o pomoc a chci odsud pryč, okamžitě. Tyto situace se mi opakovaly několik večerů po sobě, min. 3-4 krát, teda co si pamatuju. Ale přes strop to prostě nešlo. Nevzpomínám si na vzestup z těla ven, jen na to běsnící zoufalství a zběsilé létání u stropu kolem dokola. Tenkrát jsem si uvědomila, že je něco jinak, že já jsem ta duše, nikoliv to tělo, které leží bezvládně v posteli, v té době - pardon, asi ve zvratcích na polštáři. Vzpomínám si, že jsem se tím několikrát dusila, protože jsem usnula a prostě se to stalo a stávalo se to dost často. Vím, že mamka byla zoufalá a nešťastná a naštvaná, chodila se mnou k lékařce, nevěděly si se mnou rady..., ale jak jsem jí měla říct, co se děje, když jsem tomu sama vůbec nerozuměla a nic jsem nechápala? Ve čtyřech letech nemyslitelné...

Až čas obrousil hrany, já jsem začala spávat ve svém novém dětském pokojíčku a byla strachy vedle, bez světla jsem nechtěla usínat ani náhodou. Taky si vzpomínám, že někdy musela mamka odpoledne odejít do práce a musela jsem chvilku čekat sama v našem bytě, než dorazí babička z práce. Ta mě měla hlídat. Vím, že jsem měla velký strach, co je v pokoji za závěsem. Nikdy jsem tam nic neviděla, ale vždy jsem věděla a cítila, že tam někdo nebo něco je. A bylo to veliké a velmi silné. Cítila jsem, že tam nejsem sama. Někdo tam se mnou byl, i když vidět nebyl. Moje úzkost neznala hranic a strachem jsem nemohla pořádně ani dýchat. Jen moje dušička věděla, že tam něco nebo někdo je, že mě to pozoruje a nic dobrého to nebylo. Velmi intenzivně jsem už tenkrát vnímala, co je dobro a co zlo. Tak nějak přirozeně.

Můj taťka byl celý život vášnivý hokejista. Proto se rozhodl, že jeho dcera bude mít k ledu taky blízko. Ne, nebojte, hokej jsem sice pak ráda hrála, ale jako zábavu s kluky. Tatínek to pojal jinak. Přihlásil mě do oddílu krasobruslení. Ve čtyřech letech mě postavil na led se slovy: a teď bojuj. Podotýkám, že jsem začínala na bruslích "kačenkách". Vzpomínám si na ten děs v očích, na tu hrůzu. A tak jsem začala bojovat, pravidelně mě vozil na tréninky a brzy jsem začala vstávat v 5 hodin ráno. Bylo to min. 5x týdně a netrvalo dlouho, začala jsem na tréninky jezdit už sama. Mamka mě vypustila z paneláku, dívala se, jak přejdu podchodem na zastávku tenkrát ještě autobusu "kuláč", nastoupila jsem a ten mě svezl až pod  stadion. Pak už jsem ten kousek doběhla.

V 6 letech jsem už absolvovala svoje první krasobruslařské závody. Myslím, že to bylo v Přerově. Moje kariéra tímto započala. Dennodenní dřina, ranní brzké vstávání na tréninky, zmrzlé ruce, nohy, zmrzlá pořád a to skoro den co den. Tréninky na ledě, tréninky v přírodě, ve všech zlínských tělocvičnách. Atletika, balet, to vše jsem musela časem zvládat. Toto se stalo mou součástí a životním naplněním. Krásná léta plná hudby, tvrdé dřiny, elegance, zodpovědnosti a samostatnosti, nevyspání a odříkání. Na závody jsem jezdila skoro pořád sama, bez rodičů, jen s trenérkami a kámoškami z oddílu. Spaní po hotelech, spoléhání se sama na sebe. To bylo součástí mého života až do mých čtrnácti let. Moji kariéru jsem dovršila mezinárodními závody v Itálii, v Miláně, kde jsem získala krásné třetí místo z povinných jízd a deváté místo z volných jízd. 

Ve škole to byla taky legrace. Stále jsem se musela omlouvat ze školy a vše dohánět skrz brzké ranní nebo odpolední tréninky. Jednou jsme měli odpolední trénink v lese nad stadionem, chodili jsme běhat a asi jsem prolétla pod plodným stromem. Na druhý den jsem měla být uvolněná ze školy, protože jsme měli jet na závody a už v první hodině mě strašně moc začaly svědit ruce a začala jsem se neskutečně škrábat. Nešlo to vůbec vydržet. Vyhrnula jsem si rukávy a viděla samé černé tečky. Šla jsem za paní učitelkou a ta se zhrozila. Volala mojí mamce, že jsem plná klíšťat. Uvolnila mě hned ze školy, jela jsem k trenérce domů, ta mě celou vysvlékla, postavila v kuchyni na stůl a nastříkala pěnou pro psy proti klíšťatům. Napočítali jsem jich tehdy 33. Zážitků jsem měla opravdu plno. Různorodých.

Byla jsem fakt šikula, ve škole mě využívali na všechny atletické závody, které si škola vymyslela. Na střední škole to bylo potom úplně stejné. Atletika, lyžování, tanec, soutěže... to mi prostě šlo a moje děti to zdědily obě po mně. Skvělé...

V mém životě hrál také velmi velkou roli člověk, muž, který moji mamince v jejích jedenácti letech zachránil život. Říkali jsme mu strejda. Mamince našli v dětství nádor na mozku a měli ji operovat. Babička se tenkrát obrátila na bylinkáře a léčitele, tohoto strejdu, tehdy ještě cizího člověka, aby mamince pomohl. Nechtěl o tom tenkrát ani slyšet, ale babička ho tak dlouho prosila, až ho uprosila a on řekl, že jí pomůže jen pod podmínkou, že nenastoupí do nemocnice. Což se také stalo a mamince nádor po čase zmizel. Byla úplně zdravá. Všichni mu byli nesmírně vděční a maminka až natolik, že si ho pozvala po letech jako svého svědka na svatbu. Když jsme se přestěhovali z Vizovic do Zlína, začal nás strejda pravidelně navštěvovat a dokonce s námi začal i částečně bydlet. S mamkou jsme s ním jezdili sbírat bylinky ve velkém množství, pak jsme je dávali na síta, sušili, drtili a strejda z nich pak dělal specifické bylinné směsi pro léčení lidí na různé zdravotní obtíže. Měl totiž výjimečné schopnosti, nadpřirozené schopnosti. Podíval se lidem do očí a věděl, co jim je a co je trápí, jakou mají nemoc. Položil na ně ruce a lidem se ihned ulevovalo. Byla jsem svědkem neskutečných zázraků, okamžitých úlev, slz a dojetí a vše na vlastní oči nevěřícně pozorovala. Jezdilo k nám domů moc lidí, kapacit, herců, lékařů, lidí ze všech možných koutů republiky. K mnoha nemocným lidem jsme i se strejdou jezdili. Byl to dřívější automobilový závodník a při jednom ze závodů měl nehodu a přišel o nohu nad kolenem, museli mu ji bohužel amputovat. Prožíval neskutečné bolesti, fantomové bolesti, někdy k zešílení. Mamka se o něj pečlivě starala, pomáhala mu a my všichni taky, jak jsme jen mohli a dokázali.  Své schopnosti získal jednou tak, že se mu v noci zjevila Panenka Marie a začala ho navštěvovat. Když měl první zjevení, nevěřil prý vlastním očím. Myslel si, že se mu to jenom zdálo. Řekl si ale, že pokud je to pravda, určitě za ním přijde zase a aby se ujistil, že to nebyl jenom sen, dal si na noční stolek k posteli sklenici s vodou. A prý když to bude pravda, že se v noci napije ze sklenice a tím se ráno utvrdí, že se mu to nezdálo. A tak se také stalo. Panenka Marie za ním opět přišla a řekla mu, že musí začít léčit lidi. Že je to jeho poslání. Napil se tedy vody a ráno měl jasno. Ve všem. Nevěděl sice jak to má udělat, ale věděl, že musí poslechnout. Po nějakém čase si všiml, že dokáže lidem pomoci. Že vnímá a cítí, vidí do nich. A tak to vše začalo.

Strejda dokázal léčit i na dálku. Když jsem byla malá, často jsem trpěla na zánět středního ucha. Mívala jsem velké bolesti, mamka utíkala do telefonní budky, zavolala mu, poprosila ho o pomoc a za chvíli se mi vždy ulevilo. Prostě zázrak. Už od mala mi říkal, že jsem zázračné dítě. Vždycky se na mě podíval hlubokým pohledem a já věděla, že tam je mnoho skryto. Nechápala jsem to. Nikdy. Nevěděla jsem, proč to říká. Nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost. Byla jsem pozorovatel. Jednou si mě zavolal do pokoje a řekl mi, ať se posadím. Řekl: a teď se pozorně dívej. Můj zrak se soustředil na dveře před námi a on se na ně upřeně zadíval a ty dveře se zavřely a hned vzápětí samy otevřely. Připadala jsem si jako blázen a nic jsem nechápala. Bavili jsme se také o levitaci. Říkal, že je to úplně běžné. Tak jsem si říkala, že teda asi ano, když to říká. 

Strejda byl starší člověk v důchodovém věku. Řekl mi, že až jednou umře, že máme jít na jeho hrob v ten večer, až ho pochovají a že se nám dá vědět, že tam budou svítit světýlka. Musím podotknout, že to se nestalo, protože bychom strachy asi oněměli. Díky strejdovi jsem se setkala už tenkrát s nadpřirozenými schopnostmi, se zázraky, s utrpením mnoha lidí a myslím, že jsem se stala citlivou a velmi empatickou bytostí. Ale to už mi asi dal do vínku zcela jistě někdo tam nad námi. Nevím.

Strejda se vybíjel jak baterka v rádiu. Abych to vysvětlila, po některém z léčení se úplně vyčerpal tak, že mu bylo ukrutně zle. Zajímavé bylo, že ho dobíjely třeba bouřky nebo zemětřesení. Vždy o nich věděl ještě dřív, než vypukly třeba na druhé straně polokoule. Koupil si jako jeden z prvních lidí tranzistorák - rádio a poslouchal svobodnou Evropu. Pomohl neskutečně moc lidem a čest jeho památce...

Čas utíkal jak bláznivý a ve svých čtrnácti letech jsem odešla na internát a započalo mé studium na "osudové" střední škole. Skvělí lidé, úžasné zážitky, báječní přátelé na celý život. A nejen to... Potkala jsem tady svoji první velkou lásku a následně manžela a otce mé první dcery Karolíny. Osud tomu tak chtěl a po dokončení střední školy jsem zjistila, že jsem těhotná a čekáme miminko. Vše se naráz změnilo, začala jsem se neskutečně moc těšit. Následovala svatba, narození krásné a zdravé dcerušky a život vzal úplně jiné obrátky. Když byly dceři dva roky, rozhodla jsem se studovat další školu s maturitou, kterou jsem úspěšně zvládla a dokončila s vyznamenáním. Poté jsem si otevřela svůj první salon kosmetiky ve Zlíně. Táta dcery to vše nějak nezvládal, odešel pracovat do jiného města a když byly dceři čtyři roky, rozvedli jsme se. Pro mě i pro ni to byl úplný konec světa. Konec jistoty, konec všeho. Dostala jsem se na samé psychické dno, vnímala velmi silně utrpení a také nekonečný pláč malé dcery. Byla jsem úplně nešťastná, vyčerpaná, smutná a bez života. Úplně na samém dně. A to doslova. Rok po rozvodu jsem hledala samu sebe, fungovat jsem ale nějak musela. Na starosti jsem měla krásnou a nadanou dceru, přihlásila jsem ji do školky s hudebním zaměřením, platila jsem velký byt, který nám rodiče přenechali, pronájem salonu a jen díky rodičům a mojí babičce se mi vše podařilo zvládat, protože mi pomáhali s hlídáním dcery. Táta dcery nepřispíval vůbec na nic. Bylo to pro mě velmi, velmi těžké. Tehdy jsem poprvé začala zažívat tzv. noční paralýzy. Začali mě navštěvovat v noci duchové. Byla jsem vyděšená k smrti. Vždy to přišlo z ničeho nic, neskutečný pocit chladu, totální nehybnost, nemohoucnost cokoliv ovlivnit a naprostý odpor k tomu, co se mi děje. Stavy k zešílení. Byla jsem otřesená, znechucená, naprosto vyděšená. Začalo se mi to stávat velmi často a pokaždé jsem z těchto zážitků jsem byla úplně mimo. Byla jsem plná strachu. Vzbudilo mě to, najednou jsem byla vzhůru, aniž bych chtěla a měla jsem pocit, že se nemůžu bránit, že mi někdo narušuje můj životní prostor. Nezvaná návštěva. Mnohokrát se to bohužel opakovalo, ale nikdy jsem netušila, o koho šlo. Bylo to k zbláznění. Vždy jsem byla úplně otřesená. Netušila jsem, co po mně chtějí, co mám dělat, jak se toho mám zbavit.

Jednoho dne odpoledne jsem přišla z práce, dcera si šla hrát ven s kamarádkou a já, vyčerpaná a unavená, jsem si lehla do ložnice, že si chvilku odpočinu. Ano, byla to ta stejná ložnice, jako na začátku vyprávění. Ulehla jsem, rozjímala a pak se to stalo. Z ničeho nic jsem doslova vzlétla ze svého těla, moje duše opustila opět mé tělo, zhruba z necelých dvou metrů jsem se dívala sama na sebe, na mé tělo, jak je v zuboženém stavu a moje duše - Já, se doslova tetelila a usmívala a byla neskonale šťastná. Jakmile jsem si tento stav štěstí a blaha uvědomila, sklouzla jsem opět zpátky do svého těla a zažila naprostý a úplný, pro mě nepochopitelný životní restart. Jakoby se mi vrátila síla, radost a nová životní energie do celého těla. A opravdu, od toho dne bylo vše úplně jinak, tak nějak radostněji. Byla jsem v úplné euforii a pocit blaženosti mě úplně objímal. Smála jsem se a zažívala pocity blaha. Začala jsem brát život takový jaký je a přijala vše. Bývalý manžel odjel tenkrát do Anglie a žije tam dodnes. Moje práce kosmetičky se stala mojí životní láskou a vášní, úplně jsem jí propadla, což mi trvá dodnes.

Uběhly dva roky života. Jednoho dne mi volala kamarádka ze střední školy, že přijede a doveze s sebou i překvapení. Moc jsem se těšila a tak se také stalo. Přijelo více spolužáků a mezi nimi také Daniel, se kterým jsem se neviděla šest let, byl to na střední škole můj nejlepší kamarád, se kterým jsme měli dost odžito. Radost byla veliká, následovala diskotéka a přeskočila mezi námi jiskra jako Brno. A láska byla na světě. A obrovská. Daniel žil již několik let v Rakousku. Trvalo to jen pár týdnů, Daniel řekl, že pro moji dceru nechce být jen "víkendovým strýčkem", že nás chce se vším všudy a začali jsme psát novou životní etapu, po čase jsme se stali manželé, rodina. Ze Zlína jsme se přestěhovali do Vizovic, zpět do mého rodného domečku, což by mě nikdy ani ve snu nenapadlo. A započala nová éra našeho společného bytí. To jsme ještě tenkrát ale netušili, co vše nás tady čeká a že nás tady bude víc.

Po nastěhování do mého rodného domku jsme započali velkou rekonstrukci domu. V přízemí domu jsme měli starou ložnici po babičce a dědečkovi, malý obývací pokoj a v prvním patře jsme dceři udělali dětský pokojíček. Pravidelně jsme chodili dceru uspávat čtením knížek. Milovala pohádky, nejlépe ty vymyšlené. Trvalo to asi půl roku, den co den, večer co večer, kdy chodila dcera po přečtení pohádky zpátky za námi dolů (bylo jí tenkrát osm let) a pokaždé nám řekla, že nemůže spát, protože jí v pokojíčku pořád něco cinká. Už jsme si nevěděli rady, pokaždé jsme ji zase doprovodili zpět do pokoje, vše jsme zkontrolovali, nic jsme nenašli a dcera pak usínala. Došlo to až do fáze, kdy jsme byli úplně zoufalí, vzali jsme jí všechny potenciální hračky, které by mohly vydávat jakékoli zvuky, dokonce i na půdách kolem pokoje. Vše jsme pečlivě zabalili do pytlů, aby jsme opravdu všechno eliminovali, vyndali baterky z hraček a znemožnili čemukoliv vydávat jakýkoliv zvuk. Ale dcera chodila večer co večer, že jí tam pořád něco cinká. Jednoho večera ji šel uložit manžel, přečetl jí kousek z knížky a najednou ho vidím, jak vchází do kuchyně a byl úplně, ale úplně zelený. Podotýkám, že tak zeleného člověka jsem ještě nikdy neviděla a nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že tak člověk může vůbec vypadat. Aniž by cokoliv řekl, věděla jsem... Utíkala jsem nahoru za dcerou, ta ležela v posteli a říkala, že tam zase něco cinká. Ukonejšila jsem ji a řekla, že si budeme chvilku číst. Začala jsem číst, když tu najednou, úplně v prostoru, cca dva metry nad zemí, pod stropem, v prázdném prostoru, jsme obě dvě slyšely cinkat jemné zvonečky... Úplně jemně, něžně, nenásilně, ale přesto intenzivně. Krve by se ve mně nedořezal a dcera říká: maminko, slyšíš to? Slyšíš to cinkání? Ano, Karolínko, slyším - odpověděla jsem a polil mě vnitřní pocit blaženosti a usmívala jsem se od ucha k uchu. Velmi zvláštní pocit radosti a pocitu blaženosti. Ještě teď se mi derou slzy do očí z té blaženosti. Od té doby, co jsme to zvonění slyšeli všichni, "to" přestalo zvonit. Někdo asi potřeboval dát vědět, že je tu s námi a že tu nejsme sami... A to byl teprve začátek...

Pokračování příště...